"Vše bere proud děje a času, pouze naše sny zůstávají!"

Duše půl

10. srpna 2017 v 18:45 | J.K |  Básně
Občas bývám sám, asi jako každý, moje myšlenky jsou,
jak předem připravené vraždy, které se mají konat ale na mé duši.

Často říkávám, že musím zníčit ty zbytky štěstí, lásky a pozitivního snu,
to vše jsme přenechal noci i dnu, ve slunci, měsíci, básni...

To vše jsem přenechal, propůjčil na dobu delší než jeden či druhý rok,
udělal jsem snad dobrý krok ? možná jsem prázdný.

Něco, co tvořilo celek můj už vidím v dálce,volám "Živote stůj!".

Nezastavil, kráčí, běží rychleji a nelze ho zastavit ničím, než dobrou vůlí,
tou, která mou duši tolik půlí..
 

Pán a pes

18. července 2017 v 19:29 | J.K |  Básně
V modřínů háj, tam hluboký je les,
kde přespává starý vandrák a jeho pes Rex.

Dobře hlídá, tak jako hlídal vždy,
odhalí všechny nekalosti a trampoty.

Ale i on už má svůj věk, srst vybledlá, zuby skoro pryč,
staří si i k němu našlo svůj klíč.

Nedaleko k ránu, ještě před prvním paprskem slunečním,
po pánu a psu ani smítka prachu, byli obětí krachu ?

Kde jsou?!

Museli jít dále, k cíli který nám byl skryt,
ihned co se vzbudíš můžeš znovu snít?!

O smutku

10. července 2017 v 21:45 | J.K |  Básně
Pocit temný na kolena sráží, chmuru do našeho těla i duše vnáší,
někdy se nejde ani hnout, po obláčcích po nebi plout, plout.

Pár chvil štěstí, přeruší zármutek klamu, blíž než se zdá,
umírá v tobě na kousku citu lemu .

Všude je klid, všude je smích, zábava, radost, jen v tvé duši,
na očích zůstává kapka, slza co značí neutuchající marnost, to je smutek.

Nemusí být neutuchající pláč, na první pohled většinou se nedá rozeznat,
je to uvnitř, nositele ničí jako nemoc, nelze mu tak lehce pomoct.

Milujte ho, donuťte ho zapomenout minulost, žít přítomnost a jít v budoucnost,
co bylo už jen ve vzpomínka pouhá, ať krátká či dlouhá.
 


Světa klam

19. června 2017 v 19:16 | J.K |  Básně
Jsem jen kluk,které ho jsi nechtěla říkáš dnes,
z toho by hořel i ten nejsilnější les, ale co z toho bude mít...

Lhal bych, říci že nezáleží na slovech co slýchám, na lžích a klamech,
těch všech hrách, ano z toho jsme měl tak obrovský strach, už není proč,
svět řekl : ,,V realitu vkroč", nuže jsme tu.

Sundal jsem si brýlu barvi růž, v pozadí slyším jak brousí se na mne nůž,
ukovaný ze slov, z klamstev, všeho co drtí můj rozpadající se svět, chybí snad už jen jed,
jménem sen.

Ano, v mysli lítost, že neznamenal jsem v životě tvém tolik, kolik jsi řekla mě,
možná jsme žil jen v krásném sně, který znal jsem pouze já, ta osoba jediná.

Mnoha slov, psaní či dopisů pár, kolik z tebe ještě mám , to vše jsou lži ..?

Pokud ano, tak jsi skvělý lhář, myslel jsem , že jsi jediná čistá duše kterou znám,
tu kterou vždy rád mám, pletl jsem se ?!

Nevěřím, že vše byl pouze klam, od člověka,
kterého tak moc (ne)znám....

Sedím sám

24. května 2017 v 20:32 | J.K |  Básně
Tam kde sedím dnes, už není velký šumící bor,
ten krásný sen, jménem les.

Nejsem tu, obklopen lidmi, přáteli a spousty tvorů, které jsem tak měl rád,
chtěl každým dnem je více a více znát, sedím asi sám...

Samozřejmě, úplně sám se také nedá říci, avšak už nemám úsvěm,
tam kde dříve jen on byl, nahoře na líci.

Jak plyne čas i myšlenky s ním odchází dál, sny které jsme uskutečnít chtěl,
už dávno jiné mám, jestli myslím, zda jsou lepší ? Nejsou..

Byli čisté, nebyli od prachu a saze, co jsem nachytal a bohužel nachytám zase.

Zašpinil jsem se světem, jeho zlobou a smutkem, to už neodčiním ani tisícím dobrým skutkem,
i když bych velmi rád.

Tolik křivdy co dosedlo na hlavu mou, tou poslední, jedinou, vše nejde napravit,
děj se nedá vrátit a žít znovu, trochu jinak snad, ačkoliv bych za to byl velice rád.

Sedím sám, poslední bílý, orosený hrníček čaje dopíjím, má ohromný význam v proudu času,
snad trochu pochytil jsem z tónů jeho hlasu.

Místo stínu, světa proud

5. května 2017 v 19:00 | J.K |  Básně
Kam dopadá stín světa proud,
na místa, které se nechtějí už ani hnout.

Nemají kam, temno zastavilo jejich pohyb vpřed,
mohou už rozpadat a tát jako zmrzlý led.

Co vlastně mohou? to ony nevědí, možná jim už nezáleží kam jít dál,
taky jsem jen tak stál, pozoroval květin květ, koukal na tento podivný svět,
vlastně je prázdný.

Možná jen pro mne prázdný se zdá být, vše už bylo vysněno, všechny poklady nalezeny,
už není co hledat víc, náš život jako řeka bude dále týct, kdo ví kam?

Někdo snad řekne, kde místo je na světě, kde bych měl být, o čem snít, kým být,
vlastně ne, chtěl bych vědět víc ? zdá se že už hodně o životě vím, zažil jsem už dost,
promrzal až na kost, hřál se ve světle můz, propadl se na dno lůz, kam dál ?

Připadám si, jako bych tu už takto párkrát stál, dělal neustále jednu chybu z nich,
pak spadl jako vločka a roztál jako sníh s příměsí kapky krve,
to by bylo jak prve, když ve sněhu jsem ležel pouze na chvíli, nikoliv dlouze...

To byl ale příběh, o něm zase jindy drazí, z toho mě ještě dnes na srdci mrazí.

Tam v dál?!

10. dubna 2017 v 20:39 | J.K |  Básně
Tam, kde slunce žhne jak nejjasnější plamen nezůstane na kameni ani kámen,
až jednou dostanu se dál, to jsme si v nejhlubších přáních přál.

Možná to nebude zítra, či je to už dnes, snad je to nějaký les ?
poušť ? led a mráz ? nějaký malý svět, plný velikých krás.

To ukáže snad jenom čas, do té doby snažím se vidět víc jinde než dál,
vím vůbec co bych si přál ?! Doufám....

Občas mám chuť být daleko od lidí, tak trochu sám, pak smutno je,
když nikdo kolem, jenom šumící les, v dálce neštěkne po mě ani pes, kde jsi ?

Ptám-li se málo, dokaž že je tomu tak, ptám-li se moc, nepřipluje už ani mrak,
ať tomu je ta či tak, v lesní houštině, nalezneš mě spát, mám to tam rád, to víš.

To snad víš... ty neznámá

Osamělý flétnista

5. dubna 2017 v 19:07 | J.K |  Básně
Každý den ztrácím se víc , čím dál tím víc,
brzo nezbude z dobra už vůbec nic, budu prázdný.

Ono rozdíl už moc v tom není přec, když říká že horší jsme jak pes,
asi už jsem prázdný, egoista, zrůda co zřejmě nepatří v teto svět,
chci se vrátit o dva roky zpět, být pryč....

Nu co, aspoň trochu vína, piva lok, vrávoravý bude můj krok,
avšak mysl čistá, tím si ale nebuď vždy tak jistá.

Občas přijdou chvíle , kdy nejde zastavit myšlenek proud,
nejde s tím ani hnout, pak nevím co dál na flétnu hrát, za koho se prát,
kdo by se za mě pral ?!

Ona ? ne, dávno už by neuronila slzu za šrámů pár, jen ona ví,
jakou píseň jsme jí tenkrát hrál.

Jednou řekla "mezi námi je to výjimečné", už to není pravda snad ?
co změnilo se ? stále jí mám rád...

Pravda, je nějaká jiná, více "zlá" , už z ní nesálá dobro, jako dřív,
možná i s penězi roste chtíč.

Jak dlouhá doba je rok ? jak změnit se může člověk, kterého jsme tak znal?
možná to pouze hrál, hrála.

Nevím kde je realita a kde můj sen, snad někdy s ní ještě půjdu ven, promluvím s ní,
moc šancí není, že stane se to co bych rád, asi sám budu na flétnu hrát.

Chybí

29. března 2017 v 17:13 | J.K |  Básně
Možná v životě chybí mě toho víc, mám toho hodně,
ale oproti tomu jednomu je to pouhopouhé nic.

Je to věc ? pocit ? člověk či zvíře ? co to vlastně má být ?
to, o čem mohu pouze v nejhlubších snech noci snít.

Někdo, kdo by byl tak trochu jako já, vandry a přírodu miloval,
tak trochu lepší, aby doplňoval můj šera šat, chtěl bych tu osobu tak strašně znát.

Jednu snad znám, či snažím se znát, pouze kamarádka,
ale člověk, kterého velice mám rád.

Jedna osoba, co bych chtěl snad víc ? zatím svět, z toho co bych si přál,
nedal mě skoro nic.

Vážím si přátel, rodiny,všeho co mám,
ale občas se cítím až moc sám.

Slečna, co by změnila trochu můj svět, rozehrála melodii v srdci mém,
stejně tak i v tom svém.

Ať to bude den, týden nebo rok, jednou přijde a do dnů, kdy jsem sám,
vrátí zpět barvy díl, o tom jsem dlouho, velice dlouho snil.

Obálka lží

27. února 2017 v 19:59 | J.K |  Básně
Kdo pravdu v dopisech hledá, ten musí být snílek,
obálka je totiž naplněna pouze trochou krásných chvilek .

Časem se rozplynou, hloubku co jsi v dopisu znal je najednou pryč,
sám na sebe jsi si upletl bíč, to ty víš...

Tu chvíli poznáš, když sedíš sám, kolem jenom les,
ty cítíš , že z dálky blíží se běs, možná jsi to ty.

Každou hodinou, přistává na hlavu tvou víc a víc,
nakonec nezůstane nic, vlastně už není co.

Vše o co mě šlo, vše co stálo jako skály, už se změnilo v prach,
za každým úspěchem stojí nejeden velký krach.

Tak to vidíš světe, sedím tu v mrazu, kolem jenom les,
co zůstalo a nezměnilo se v prach ? Pouze nitky v tvých krutých hrách.

Kam dál