"Vše bere proud děje a času, pouze naše sny zůstávají!"

Z cest

22. února 2018 v 18:23 | J.K
Už je to pár let, kdy vydal jsem se na cestu a zatím nevrátil zpět,
možná pouze uhnul nebo chodím v kruhu, hledám poklad ukrytý v nějakém pruhu.

Nechci poklady, zlato, šperk.

Stačila by jsi ty, nejzářivější ze všeho klenotu, avšak všichni máme mnoho chyb,
já možná víc, než vidíte všichni v nich, přesto já je vidím.

Vím, neměl bych přemýšlet nad tím, co nadělil svět ,,TVOŘ SI SVĚT SÁM", řekl by on,
ale to už jsou dva roky, pár let.

Občas ve snu slyším jeho hlas, radí mně kudy dál, říká ,,vím, že máš strach, musíš jít",
vždy pravdu měl, avšak dávno jsme zapomněl co chtěl říct.4

Dnes tu sedím, jen tak z rána.

Za okny mráz šlehá vrcholky stromů, obloha tak jasná jako pramen horkých vod,
tak krásné ŽÍT..
 

Kaňka lásek strachu

19. února 2018 v 19:18 | J.K |  Básně
Je tak krásná, když zavírá víčka,nechává zdát si nějaký krásný sen,
snad budu v tom snu já, avšak já jsem pouze v den, skvrnou.

Leží na své šále, sklo chladí její nádhernou tvář, i když nejsem já ten co jí hladí,
nejsem lhář, pouze kaňka.

Když sedím vedle ní, vedle slečny po víkendu s příchutí baget a vína, stýská se mně,
po všem kam mé srdce se upíná, kde je štěstí, když přízeň žádám ?

Nikde,
tak tu jen slovy planě mávám a říkám to co bych rád, neměl bych se tolik bát.

Příběh III z chyb

24. ledna 2018 v 19:00 | J.K |  Básně
Chtěl bych Vám jeden příběh vetknout do vašich myslí, tak jako tomu už po dvakráte bylo,
tenkrát se ale krásněji snilo, než je tomu dnes.

Dříve světlejší byla noc a hlubší les, všechny sny létaly tam někam výše k oblakům.

Dnes více v peněžence peněz nenahradí jednu vteřinu krás, z minulosti zůstal pouhopouhý vlas,
zachycen na zeleném tričku.

Ach to byl přenádherný čas, ve snech víru, poslouchat srdce hlas, už je vše pryč.
Dnes nejsem sic stár, avšak ze srdce kámen v duši smutku kus, lůza-lůz tak připadá si člověk,
který na druhé straně dopisu sedí, už nepláče, stále se přec diví.

Chtěl by vrátit čas, nelituje žádné z čin, možná měl zvolit jiný hlas,
aby ze všeho nezůstal jen dým.

Dnes na nápravu již pozdě, děj napsal poslední stranu z knihy knih, apeluji na vás,
nedělejte chyby jako z bločku těch mých.
 


Poselství času

13. ledna 2018 v 18:23 | J.K |  Moje myšlenky
Zdravím všechny čtenáře,
ještě před nějakou dobou jsem měl dojem, že vše jde tak rychle jak já bych chtěl,
na neštěstí to není pravda, čas, svět, náš osobní posun, vše jde, ale nikdy přesně tak,
jak by jsme to chtěli.

Jde to přesně v takovém ideálním čase, aby nás to naučilo všemu, co si svět žádá,
zkušenostem, které jsou mnohdy důležitější než pokrok sám.

Všichni stárneme, měníme se fyzicky, přehodnocujeme své názory ale podstata nás zůstává stejná, máme tu svůj díl, úkol který zapadá do všeho co děláme, nikdo z nás není nula !

Nebojte se změn, nemějte strach ze špatných věcí a nástrah života, bojte se těch dobrých,
dřív nebo později vám svět vše dobré vezme, pokud ne jste nejšťastnější člověk na světě.

S pozdravem, J.K.

Slib hlupáka idiota

6. ledna 2018 v 19:11 | J.K |  Básně
Světe, nač rozbíjíš duši mou, druhou už mít nebudu,
tu jedinou .

Když zachvátil mě bláznův hněv, tak v zuři rval se jako lev,
dnes ne, pouze mlčky roníc kapky pot, nad tím,
jaký jsem byl idiot.

Věříc všemu lživému, člověku kal,
ach jak velkým hlupákem jsem se já stal.

Důvěru v přítele, to chyba všech chyb,
jak příjmu to, že nechci už tu být ?

Nechci sdílej dům s podvodníkem světa,
jednu místnost, s mojím srdcem brzy bude veta.

Už mohu lžím a zvěstem pouze nastavovat pravou tvář,
už se nemůžu rvát, nejsme se světem hráč.

Ležím u země, níž už člověk nemůže být,
nezvládám se zvedat, i přesto chtěl bych dále jít...

V náručí

4. ledna 2018 v 21:52 | J.K |  Básně
Vzdal jsem se všeho, pro mrzkou chvíli v náručí tvé,
té krásné, jediné.

Všeho vzal stín, ve vteřinu pouhou, v zimních louky šat,
,,přestaň se lásko bát" , sníh krví zmáčen ..

Není všem dnům konec, avšak v krátký čas,
pominulo to, vše krásné v nás.

Nevzdal jsem se sebe, pro tak málo chvil,
ach světe, jak dlouho jsme snil.

V letech, už nepoznávám svojí tvář, svá slova, svůj vlas,
vyjímkou není hrubý bez lásky hlas, hlupák pouhý.

Ve správnou chvíli se vše vrátí zpět, nevím zda to bude zítra,
či za pár pozemských let, vše jako dřív...

Slzy

2. ledna 2018 v 12:07 | J.K |  Moje myšlenky
Slibujeme, že nebudeme plakat, proč?!

Světem nás provází pláč.
Pláčeme, když se narodíme, když na obzoru nevidíme naše rodiče.
Opláčeme první pády na zem, první rány, odřeniny .
Roníme slzy když nám zemře milovaný mazlíček.
Kapky z očí nám padají, když nás opustí první láska, svět se zdá bezvýznamný.
Oplakáváme milovanou osobu, když odejde na svou poslední pouť, jako by se zastavil čas,
věděli jsme, že to jednou přijde, i přesto pláčeme.

Slzy jsou emoce, provází celý náš život, od dítěte až po starce. Žádná slza není bezvýznamná,
ať už šťastná či ta smutku.

Nebojte se plakat, to co dokážou říci slzy, slovem ani nenaznačíš...


Nový rok 2018 v myšlenkách

1. ledna 2018 v 12:41 | J.K |  Moje myšlenky
A je to tu, další rok, rok 2018.
Bude lepší než ten předešlý?!
Mám v to snad ještě doufat ? Doufám !!
Proč ?
Protože to je často to jediné, co nám zůstane, víra ve zlepšení,
víra v rovnováhu a napravení....

Přeji vám všem, krásný rok 2018.
Dnes to neřeknu básní, pouze zamyšlení přináším..

Chvilku, pár vteřin věnujte zamyšlením nad rokem, který zmizel v dál,
napište mě, co vám vzal a co naopak dal.
V další básni přidám se k vám, řeknu vše co z roku 2017 mám.

Krásné chvíle
Spousty štěstí
Mnoho lásky

Neviděno, necítěno

19. prosince 2017 v 20:21 | J.K |  Básně
Vločka za vločkou na zem padá a taje,
tomu jsem měl říci ,,krása krás" né tobě...
zřel jsem nejedny přenádherné kraje.

Ač už nevím, jak přesně voní tvůj vlas, jak pohlazení něžné
v hřejivý den, kdy slyšel jsem klepot na dveře,
dnes nevím a neznám o moc víc.

Neznám zhola nic.

Sněhy se s mrazy střídá, tomu říkám pravá lež,
omrzliny, pláč a zem pustá, prokletí né můza...

Vše pouhý vtip, rozmar světu který nám byl dán,
ach, jak já to tu dobře znám, přec tolik neviděno, necítěno...

Propast v nás

13. prosince 2017 v 18:34 | J.K |  Básně
V okamžik pouhý, kdy čas se táhne jako jarní mráz,
v tu chvíli, vteřin, minut, let jsi sám, s tebou pouze tvůj vnitřní hlas.

První pohled věnuješ zemi, trávě mrazu,
až naposledy koukneš vzhůru, stojíš na okraji srázu .

Podlamují se tvé nohy, v kolenou už nemáš cit,
co bude následovat ? co máš ještě chtít.

Padáš koleny na zem, přepadáš okraj temna,
propouštíš se v nekonečnou propast, v očích proudí celý tvůj svět,
jak asi tvrdá zem je u dna ? Brzy pocítíš chlad, led.

Není sil vzlétnout, letět jako pták, naposledy pocítíš strach,
nastává konce konců, tak to snad má být...

Poslední myšlenku věnuješ světu krás, který není nikde kolem,
ten je pouze v nás.

Kam dál