"Vše bere proud děje a času, pouze naše sny zůstávají!"

Říjen 2016

Popraskaný svět

30. října 2016 v 19:00 | J.K |  Básně
Lidé přichází, odchází a tvoří náš svět,
občas hřejí, či chladí jako led.

Někdy je čas, odejít na pár chvil,
pak se vrátit a plnit svůj světa díl.

Těžké se to zdá být, najednou se vrátit,
dále jen tak jít.

Nemáme čas, nemáme sil, vidět svět tak krásný, jako byl,
dnes je též, avšak oči klamou, společně kují pikle s naší hlavou.

Ku konci světa, konci našich dní, pár vteřin poslední,
povzdech, slza z oka na klopu padá, už není co říci, je to zrada.

Došel papír, tužka praskla, svíčka zhasla, vše je jen maska,
nevíme nic, ale chceme vše, co se stane, když nám to někdo odepře ?

Listopad

29. října 2016 v 19:00 | J.K |  Básně
Blíží se listopad, měsíc zvláštní, jak pro koho snad,
měsíc, který opravdu nemám rád.

Smutný, zlý nebude, za to on přeci nemůže, mohou za to lidé,
člověk temné duše a ten, kdo mu ke zlu vypomůže.

Možná jsem takový i já, smutný, snad né zlý...

Jeden přítel říká snad každý den "bude líp",
říká mě to napřesrok, den co den.

Ale štěstí mě obloukem obchází, ano, je tomu tak,
nějaký čas nepřiletěl žádný drak.

Za pár věcí si mohu snad sám, ty další bohužel sílu ovlivnit nemám,
chtěl bych tak strašně moc, nestíhám to, zase začíná noc.

Ano listopad, už jen pár dní a máme ho tu, nezlobte se,
dbejte na sílu snů.

Promrhaný rok

29. října 2016 v 17:40 | J.K |  Básně
Odešel jsem pro to, abych žil,
abych zjistil, čím jsem pro koho byl.

Teď, když to vím, možná o něco méně sním,
méně toho vím.

Hledal jsem snad v hoře klid, chtěl jsem toho tolik mít,
co vlastně mám ? nic víc.

Jeden starý blok, skoro promrhaný rok, tušíte, roku konec se blíží,
ten, který neplyne, spíš běží.

Těším se, budu chtít s novým rokem, začátek nový aby nastal,
tento rok, zase mě dostal.

Jak už zvykem stalo se, rok s rokem střetne se, přinese něco, pár vezme v prach
i z dalšího roku mám trochu strach...

Viděl jsem horu!

28. října 2016 v 12:11 | J.K |  Básně
Viděl jsem horu, temnou, zlou,
tak trochu naší, spíše mou.

Z dálky jde z ní trochu strach i chlad,
zvláštní, tu horu mám velice rád.

Není na ní krásná ani vločka sněhu, který pokrývá její pláň,
dlouhou, nekonečnou smrti stráň.

Byl jsem tam nějaký čas, nechal tam své slzy, i hlas.

Už nevím ani, proč jsem tam chtěl jít, proč jsem chtěl odejít,
možná bych tam zůstal o pár dní víc, ale už mohu pouze sníct.

Ach, nekonečná samota, kterou střídala zima a sníh,
zmizela ve snech mých.

Vrátil jsem se, možná na krátký čas,
kdo ví, kam odvane mě sněhu hlas...

Cítím, už jde!

18. října 2016 v 20:07 | J.K |  Básně
Cítím zimu, to, když mou tvář napadá mráz,
ale stojí jako pevná hráz.

Tak trochu cítím strach, z věcí,
které se už dávno změnily v prach.

Cítím smrt, která běhá všude kolem,
přišla z oblasti Brd.

Přišla zima, vločky padají a začínají tát,
za co vlastně chci se ještě prát ?

Popadl mou mysl strach,
možná z životních drah...ne, z lidí.

Je tu smrt, pro mne snad ne, vidím jí pouze jít, pláče,
chtěla by sama znovu žít.

Sníh taje, příroda si chystá svůj květ,
na hrůzy zimy nechce nikdo pomyslet.

Podzim a deprese

18. října 2016 v 18:05 | J.K |  Moje myšlenky
Zdravím všechny čtenáře a čtenářky mého blogu, pro dnešek odpustíme od klasické básně a trochu se zamyslíme.
Začíná podzim, čas jako stvořený pro pesimismus a deprese,čím to je ??
Snad tím, že se nám krátí den a prodlužuje noc,
já mám osobně větší náchylnost k depresi večer nebo v noci, přes den to není úplně zvykem.
Asi by jste to do mě neřekli, ale jsem v podstatě optimista, věřím ve šťastné konce,
lepší zítřky, ale když mě přepadne deprese,
tak mé básně potom vypadají tak, jako bych se neuměl radovat ze života,
což by většina mých přátel asi neřekla.

Většina zeleně pomalu mění svůj kabát na tmavší odstín žluté až hnědé,
což k dobré náladě také moc nepřispívá.

A k závěru mohu napsat pouze to, že jeden nádherný úsměv na mračícího se člověka může změnit úplně jeho den,
máte z toho pak lepší pocit a ten se ještě stupňuje, když vám ho ten dotyčný opětuje.
Usmívejte se ! :-) :-) :-) :-) :-)


S pozdravem Jarda.
Lesu zdar! :-)

Hráč o štěstí

9. října 2016 v 20:02 | J.K |  Básně
Jsem otrok noci, šera,
ta poslední osoba, co býti by to měla.

Když den se v louži noci mění, začíná tak i mé snění,
tak prázdné.

Nevím, zda se promítá pouze myšlenek pár,
občas si připadám, jako bych si na něco hrál..

Možná na šťastný úsměv, na samotné štěstí,
na něco, co by mělo být trestní.

Smát se, když chceš plakat, plakat,
když měl by jsi se smát, už nebaví mě si na štěstí jen hrát.

Hraji hru, která zatím nemá konce, nejsem jediný hráč,
vyhraje pouze ten, kdo dříve zastaví pláč...

Začal podzim

2. října 2016 v 14:24 | J.K |  Básně
Začal podzim, čas smutku zdá se být,
snad štěstí trochu chtěl bych mít.

Jen drobek, na kávovou lžičku poslat z hůry,
zahnat zpátky ze zla stvůry.

Nečekám už, nehledím v dál, bylo toho moc,
čeho jsme se bál.

Dnes ne, všech strach už vzal čas,
kdo je vlastně sám sebe vrah ?

Ten kdo vezme tělu život, duši,
nebo ten, který to vše jenom tuší ?

"Těžké je žít, smrt lehká se zdá být,
avšak radši žít budu, než smrti pocítit dnes,
kdo vlastně zažene, ten hrozný přicházející běs?"