"Vše bere proud děje a času, pouze naše sny zůstávají!"

Prosinec 2017

Neviděno, necítěno

19. prosince 2017 v 20:21 | J.K |  Básně
Vločka za vločkou na zem padá a taje,
tomu jsem měl říci ,,krása krás" né tobě...
zřel jsem nejedny přenádherné kraje.

Ač už nevím, jak přesně voní tvůj vlas, jak pohlazení něžné
v hřejivý den, kdy slyšel jsem klepot na dveře,
dnes nevím a neznám o moc víc.

Neznám zhola nic.

Sněhy se s mrazy střídá, tomu říkám pravá lež,
omrzliny, pláč a zem pustá, prokletí né můza...

Vše pouhý vtip, rozmar světu který nám byl dán,
ach, jak já to tu dobře znám, přec tolik neviděno, necítěno...

Propast v nás

13. prosince 2017 v 18:34 | J.K |  Básně
V okamžik pouhý, kdy čas se táhne jako jarní mráz,
v tu chvíli, vteřin, minut, let jsi sám, s tebou pouze tvůj vnitřní hlas.

První pohled věnuješ zemi, trávě mrazu,
až naposledy koukneš vzhůru, stojíš na okraji srázu .

Podlamují se tvé nohy, v kolenou už nemáš cit,
co bude následovat ? co máš ještě chtít.

Padáš koleny na zem, přepadáš okraj temna,
propouštíš se v nekonečnou propast, v očích proudí celý tvůj svět,
jak asi tvrdá zem je u dna ? Brzy pocítíš chlad, led.

Není sil vzlétnout, letět jako pták, naposledy pocítíš strach,
nastává konce konců, tak to snad má být...

Poslední myšlenku věnuješ světu krás, který není nikde kolem,
ten je pouze v nás.